Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výchova psů pro canisterapii

582369_402685389819855_1674820370_n.jpg

 

Socializace, vtiskávání lásky k lidem:

Ideální je začít s pejskem od štěněte, zvykat ho na přítomnost jiných lidí. Výchova od štěněte je nezbytná. Socializace od prvních momentů už u chovatele, musí být naprosto nekonfliktní ve vztahu k lidem i ostatním zvířatům.

 

Vytvářet vztahy založené na vzájemné důvěře:

Pes poslouchá z přirozené úcty ke svému pánovi, ne z donucení. Ztracená důvěra se těžko navrací zpět. Někdy hrají velkou roli i zdánlivé maličkosti např. když někdo láká psa pamlskem, který mu pak odepře, když mu dá povel zůstaň a pak ho z dálky zavolá, když při překračování na něj šlápne. Psovi nemůžeme bezdůvodně vynadat. Se psem necvičíme  jsme-li rozčílení či nemáme náladu. Pes to pozná, ale neví, že se psovod nezlobí na něj.

 

Být psovi partnerem, ale i zůstat šéfem:

Při práci i při hrách jsou psovod a pes partneři. Psovi je třeba dát šanci být úspěšný. Při výcviku nových prvků zařazujeme i ty, které pes velmi dobře ovládá. Psovod by neměl připustit, aby si pes dělal  co chce. Dosáhnutí úspěchu ve výcviku se dá dosáhnout trpělivostí, důsledností, hrou a vytrvalostí.

 

Nešetřit chválou:

Musíme se naučit psa odměňovat, různé druhy odměny, použití v pravý čas a odstupňování podle toho jak jsou pro psa příjemné. Pes by se měl chválit, psovod psa motivovat k vyšším výkonům, často vyslovuje jeho jméno.

 

Naučit vzájemné komunikaci:

Povely musí být jasné, krátké, předem si je v klidu promyslíme, vyslovujeme klidně. Pokud se pes nesoustředí, psa oslovíme jménem. Jméno vyslovujeme s intonací rozkazu.

 

Povely i nápravy chyb odstupňovat:

Velkou roli při komunikaci hrají gesta, výška a zbarvení hlasu. Důležité je vytvořit a chovat se klidně i ve vztahu k psovi. Je třeba i uvědomit, že křičící povely psa otupí a křik, rychlé pohyby klienty mohou stresovat. Zbytečně nekomandovat ani psy ani děti – klienty. Snažíme se nedávat povely klasicky jako při výcviku poslušnosti, ale klidně rozmlouváme a  snažíme se  aby pes reagoval na gesta rukou, hlavy.

 

Stále s klienty komunikovat:

Mluvíme jasně a zřetelně. Vysvětlujeme, odpovídáme na otázky, a to trpělivě snášet i fyzický kontakt klientů. Konzultovat co je pro klienta příjemné. Trénovat paměť klienta. Ptát se na jednoduché věci, ale nenechat je vybírat.

 

KLIENTA DO CANISTERAPIE NIKDY NENUTÍME.

 I NEZDAŘENÝ CVIK MŮŽE BÝT PRO KLIENTA POVZBUZENÍM.

 

Vcítit se do situace:

Snažit se udělat to, co by v danou chvíli pro klienta bylo to nejlepší – improvizace, ale určitý rituál je důležitý. Odhad nálady klientů, včas ukončit návštěvu. Je dobré vymyslet s pejsky pár triků pro obveselení klientů.

 

Tým na canisterapii:

Na setkání s klientem by měl psovod přicházet vždy zdravý, čistý a v dobré náladě. Špatnou náladu je třeba hodit stranou, snažit se šířit kolem sebe optimismus.

 

(Zooterapie – kolektiv autorů editor Miloš Velemínský, Monika Posekaná – Pessos)